Dnes odpoledne k nám do kavárny zavítal mladý muž, který nesl na ramenou tíhu světa — nebo alespoň tíhu své tchýně. Jeho stížnost se rychle proměnila v improvizovanou přednášku, jakousi malou akademii každodenních křivd. Vylíčil nám své trápení s takovou pečlivostí, až by se i kronikářům starých časů zježily vousy.
Ostatní hosté ho trpělivě vyslechli a připomněli mu, že život umí být daleko krutější: člověk může chytit šrapnel, nebo se ztratit v chodbách pod kavárnou, kde se šero mění v ticho a ticho ve vzpomínky. Mladík nakonec přikývl, i když neochotně – jako by tušil, že pravda není vždycky to, co chce slyšet.
A pak nastal zvláštní okamžik. Rozhovor utichl. Nikdo ho už neposlouchal. Každý host se zavrtal do vlastních úvah, jako to v Polní kavárně bývá – do myšlenek starých, nových, občas trochu z jiného času.
Z celé té neplánované přednášky nám ale zůstala jedna krásná myšlenka: možná bychom je měli pořádat častěji. Ne nutně o tchýních (i když výjimky se najdou), ale o tom, co nás tíží, těší, děsí nebo inspiruje. Přednášky z nouze, přednášky z radosti, přednášky z podzemních tunelů reality. Prostě to, co patří k životu u nás – mezi kávu, světlo svíček a podivuhodné příběhy návštěvníků.
Uvažujeme tedy, že brzy vyhlásíme cyklus komorních setkání. A kdo ví — třeba příště přednese někdo něco o tom, jak si udržet klid, i když vám tchýně dýchá na zátylek.
Do té doby vás rádi uvidíme u stolu, kde se i obyčejné odpoledne může proměnit v malou životní lekci.